Období změn končí, zase bude trochu času na psaní

Důvody, proč jsem v uplynulých (skoro na den přesně) třech měsících od posledního příspěvku na blog nepřidal ani písmenko, jsou nasnadě. Koaliční vyjednávání a navazující nástup na Ministerstvo průmyslu a obchodu byly vyčerpávající psychicky, fyzicky, i pokud jde o spotřebu času.

Při povolebním vyjednáváním jsem byl za ODS členem týmu zaměřeného jednu z částí koaliční smlouvy s TOP 09 a VV, konkrétně pro oblast veřejných rozpočtů, mandatorních výdajů a sociálního a důchodového systému. Asi nemá smysl – navíc s odstupem několika týdnů – komentovat, jakou část svých předvolebních programů která strana prosadila do toho společného. Je to totiž jedno. Nemáme u nás systém dvou velkých stran, z nichž vždy jedna vyhraje a může naplno prosadit vše, s čím do voleb šla – a tak po volbách vždy následuje sestavení koaliční smlouvy a programu koaliční vlády, který obvykle obsahuje maximum možného z programů všech zapojených koaličních stran. Nikdo nemůže prosadit všechno, každý musí v něčem ustoupit – pár lidí to možná chápe jako podvod na voličích, ale všichni politici a velká část voličů tomu rozumí jinak, tak jak to skutečně je, že to není podvod, ale realita, bez níž by nebylo možné žádnou vládu sestavit a získat pro ni důvěru.

Co mě ale na předvolebním vyjednávání skutečně zaujalo, bylo nehrané překvapení některých kolegů z Věcí veřejných, z toho, jak vypadá skutečný život aktivního politika. Nejlépe – protože je ve zveřejňování svých pocitů díky televizní praxi nejzkušenější a nejpřesvědčivější – to vystihl předseda VV a nyní ministr vnitra John. V nějakém rozhlasovém rozhovoru, který jsem na půl ucha zaslechl při přesunu odkudsi kamsi, líčil s typickou naléhavostí svého hlasu, jak si jako novinář – stejně jako většina nepolitiků – myslel, že se ti politici tu a tam sejdou a chvíli si povídají a pak něco řeknou na kamery a mikrofony. A jak je jako předseda koaliční strany zaskočen tím, kolik dalších, pro veřejnost neviditelných a nezajímavých věcí musí takový politik za den vstřebat, kolik věcí ho rozptyluje, kolik setkání a jednání musí absolvovat.

Období vyjednávání nové vlády a jejího programu bylo nejen hektické, ale i docela nervózní, naprosto přirozeně – až do podpisu koaliční smlouvy a jmenování vlády totiž prakticky není nic jisté, do posledních chvíle se může něco stát. Příchod na Ministerstvo průmyslu a obchodu byl ve srovnání s předchozím obdobím už mnohem méně hektický, což neznamená, že by byl méně psychicky, fyzicky i časově náročný. Nechtěl jsem dělat změny na ministerstvu bez toho, že bych alespoň nejbližší spolupracovníky lépe poznal, zorientoval se v náplni jejich práce, jejich pracovních představách a schopnosti tyto představy naplnit. Zbrklé změny bez dostatku informací, to rozhodně není můj styl. A tak jsem velkou organizační změnu na úřadu dokončil až v těchto dnech, koncem minulého týdne jsme ji zveřejnili a ve středu vstoupí v platnost.

Když řeknu, že s lehce pozměněným úřadem za zády budu mít více času na psaní blogů, nenaznačuji tím, že už celý ten barák poběží beze mne a já si budu dělat, co si zrovna vymyslím. Jen konstatuji, že odpadne část starostí souvisejících s každým začátkem něčeho nového, denní provoz se stane více pravidelným a předvídatelným a zbyde v něm více času na věci, které musely nějakou dobu počkat.

Těším se na Vaše karmy a příspěvky do diskuse!