Evropská dluhová brzda – pozdě, ale přece

Takže Evropská unie chce, zatím ústy německé kancléřky Merkelové a francouzského prezidenta Sarkozyho, prosadit do ústav členských zemí Eurozóny protidluhové brzdy? Pozdě, ale přece, chce se mi říci.

Podobnou ambici má přinejmenším část ODS už řadu let, v této vládě se nám dokonce poprvé podařilo prosadit ji do vládního programu. Strážce státní kasy se sice zatím trochu obává, že by takové opatření bylo zásahem do jeho pravomocí, ale věřím, že se nakonec dohodneme. Stanovení maximální možné míry zadlužování totiž není ani v nejmenším namířeno proti němu.

S kým se pravděpodobně nedohodneme, budou zavilí odpůrci limitů, sociální demokraté, jejichž politický marketing je založen na uplácení voličů populistickými předvolebními sliby (to v případě, že nejsou u moci a chtějí ji získat) nebo dokonce sociálními balíčky typu mimořádného zvyšování důchodů a pastelkovného (pokud zrovna u moci jsou a chtějí u ní zůstat). Jen malou útěchou může být, že na podobném typu uvažování nejspíš ztroskotá i nejnovější německo-francouzská iniciativa na evropské úrovni.

Protože už o dluhových brzdách nějakou dobu nebyla řeč, dovolím si pro úplnost připomenout, o co jde. Roste-li výkon ekonomiky, díky daňovým sazbám souběžně rostou také daňové příjmy státu. A naopak. A tak v krizi státu peníze chybí a logicky si je musí půjčit, aby mohl občanům poskytovat služby v té úrovni a kvalitě, na jakou jsou zvyklí. Naopak, když ekonomika roste a státu peněz přibývá, bylo by vhodné neutratit všechno, co stát vybere, a zaplatit z přebytku ty dřívější dluhy. Právě k tomu by měla sloužit smysluplná dluhová brzda – měla by zabránit vládám, aby v době hojnosti všechno rozfofrovaly, a současně v tom, aby se v době nedostatku zadlužovaly víc, než je nezbytné.

Nějakou dobu roli dluhové brzdy hrála takzvaná maastrichtská kritéria, z nichž jedno předepisovalo, že země, která chce vstoupit do eurozóny, musí udržovat nanejvýš tříprocentní deficit (vědomě nechávám bez podrobnějšího vysvětlení, z čeho se ta tři procenta počítají, protože to na výsledek celé úvahy to nemá vliv). Důsledkem bylo, že se vlády zadlužovaly až o tři procenta (v souladu s tímto kritériem), a často i více, i když jejich ekonomiky rostly. Právě tady je prapůvod staré nechvalně proslavené věty někdejšího premiéra Špidly, že „zdroje jsou“.

Nejčastějším argumentem proti dluhové brzdě je, že na tom zatím ve srovnání s jinými zeměmi nejsme nijak zvlášť špatně, a tak ji vlastně nepotřebujeme. Že na tom jsme lépe než jiní, je sice naštěstí pravda, ale snadnost dělání dluhů po roce 2000 by nás měla vést k obezřetnosti. Hranice mezi situací, kterou lze ještě zvládnout, a okamžikem, kdy dojdou síly, je velmi křehká a současně nezřetelná. V hospodaření států kromě toho bývá více různých problémů, které se navzájem propojují a posilují, a tak úroveň zadlužení, která je někde ještě bezpečná, může být jinde smrtící.

Přijmout opatření proti dluhům má prostě logický smysl jen tehdy, pokud nám ještě nepřerostly přes hlavu. V autě si také bezpečnostní pásy zapínáme na začátku jízdy a ne až ve chvíli, kdy auto naráží do stromu.